V odborné veřejnosti způsobilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2021 sp.zn. 22 Cdo 753/2020-II. značné rozpaky, neboť překvapivým způsobem vyložilo změnu stávající rozhodovací praxe soudů při vypořádání SJM ve vztahu k tzv. náhradové pohledávce.
Soudy do této doby obvykle přikazovaly jednomu z manželů výlučné hrazení společného závazku, zpravidla hypotéky, a to v souvislosti s tím, že tomuto z manželů byla přikázána nemovitost, ke které se vztahoval i společný dluh – např. hypotéka. Zároveň bylo při vypořádání SJM kalkulováno s tzv. náhradovou pohledávkou ve prospěch manžela, kterému byla přikázána společná nemovitost i společný dluh. Druhému z manželů, tj. manželovi, který nepřebíral dluh, byla uložena povinnost jednou polovinou vyčísleného dluhu „přispět“ na úhradu společného dluhu druhému manželovi, kterému byl dluh přikázán.
U rozvedených manželů, kterým nebyl přikázán společný dluh, vzbuzovala tato praxe mylný dojem, že již nejsou ze společného dluhu nadále vázáni svému věřiteli (např. bance z hypotečního úvěru), avšak toto nebylo a stále není pravdou, neboť podle § 737 odst. 2 občanského zákoníku totiž platí, že vypořádání dluhů má účinky pouze mezi manžely.
Toto ustanovení zákona platí i v případě, že soud při vypořádání SJM rozhodne tak, že se společný dluh přikazuje pouze jednomu z manželů. Toto rozhodnutí totiž takto samo o sobě (bez faktického vyvázání druhého manžela ze společného dluhu u věřitele) znamená pouze to, že v případě, že manžel, který je povinen plnit společný dluh, nebude schopen dluh plnit a věřitel se uspokojí rovněž z majetku manžela, kterému nebyla přikázána soudem povinnost k úhradě dluhu, bude mít tento druhý manžel nárok požadovat po manželovi, který byl zavázán k plnění dluhu, tzv. regresní povinnost, tj. požadovat náhradu za toto plnění.
V kontextu výše uvedené rozhodovací praxe pak vznikala paradoxní situace, neboť manžel, kterému nebyl dluh přikázán, stále zůstával ve vztahu k věřiteli dlužníkem, a na tom vypořádání dluhu nemohlo nic změnit, a současně v rámci vypořádání platil polovinu celkového dluhu k rukám druhého manžela. Manžel, kterému nebyl dluh přikázán, byl pak mylně přesvědčen, že by věřitel nebyl oprávněn požadovat úhradu dluhu po obou bývalých manželích, což není pravdou. Povinnost uhradit celý dluh jedním z manželů je založena pouze ve vztahu mezi manžely navzájem. Věřitel v tomto směru není povinen respektovat obsah soudního rozhodnutí o vypořádání dluhu a nadále je oprávněn požadovat jeho splnění po kterémkoliv z (bývalých) manželů.
Uvedené rozhodnutí otočilo dosavadní rozhodovací praxi v tom směru, že soudy by primárně při vypořádání společných dluhů manželů měly tento dluh přikazovat oběma rozvedeným manželům společně, nikoliv výlučně jednomu z nich. A týká se to všech dluhů spadajících do SJM, nejen hypoték.
Je však nutné zdůraznit, že předmětné rozhodnutí nijak nevyloučilo možnost přikázání společného dluhu jen jednomu z manželů, ale podmínilo jej (i) souhlasem manžela, jemuž má být dluh přikázán (což platilo i v předchozí rozhodovací praxi) a (ii) řádným zdůvodněním mimořádných okolností případu, které přikázání celého dluhu jen jednomu z manželů odůvodňují.
Vedle toho však Nejvyšší soud vyloučil, v případě přikázání společného dluhu jen jednomu z manželů, uložení povinnosti uhradit peněžitou částku v rozsahu poměrné části přikázaného dluhu, tj. náhradovou pohledávku.
V praxi má odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu dopad v tom, že manžel, kterému bude dluh přikázán, od druhého manžela na úhradu tohoto dluhu již žádnou částku neobdrží, a naopak pokud druhý manžel ze svých výlučných prostředků dluh uhradí, bude v rámci regresu požadovat nikoliv polovinu, ale celou zaplacenou částku.
Pro manžela, kterému bude dluh přikázán, tak situace již není zdaleka tak výhodná jako v poměrech ObčZ 1964, a proto je také tento způsob vypořádání vázán zpravidla na jeho souhlas.