Poměrně dlouho očekávala laická o odborná veřejnost odpověď na otázku, zda má manžel právo na zhodnocení výlučných prostředků (typicky našetřených před uzavřením manželství), které byly investovány kupříkladu na pořízení společného majetku. Jedná se o velmi praktickou problematiku zejména u pořizování věcí nemovitých, u nichž není ničím neobvyklým dramatický nárůst jejich hodnoty v průběhu manželství.
Občanský zákoník v rámci manželského majetkového práva rozlišuje dva druhy jmění: výhradní majetek a společný majetek. Výhradní majetek patří pouze jednomu z manželů (například dědictví), zatímco společný majetek patří oběma – společné jmění manželů (dále též „SJM“). Součástí společného jmění manželů je to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a občanský zákoník to ze SJM nevylučuje. Během trvání manželství může docházet k přesunům majetku mezi jměními. V případě zániku manželství se musí společné jmění manželů vypořádat. To znamená, že všechen majetek, který manželé vlastnili společně, se podle pravidel občanského zákoníku rozdělí na výlučný majetek manželů. Právě v tento okamžik vzniká mnohdy otázka, zda manžel, který do společného majetku investoval z výlučných prostředků, může požadovat valorizovaný vklad kupříkladu dle toho, jak v mezidobí vzrostla hodnota pořizovaného rodinného domu.
Problematiku upravuje ust. § 742 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož by se mohlo na první pohled zdát, že jde o situaci poměrně jednoduchou: „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.“.
Nejvyšší soud však poměrně překvapivě konstatoval, že v daném případě nelze vyjít z doslovného jazykového výkladu § 742 odst. 2 občanského zákoníku a nastavil pro aplikaci institutu valorizace vnosu do SJM nové, zcela zásadní limity.
Na základě teologického výkladu (zohlednění cíle a účelu pravidla o valorizaci) došel totiž Nejvyšší soud (v rozporu s textem zákona) k závěru, že se vnos valorizuje, jen pokud se na tom manželé dohodnou nebo je-li to potřeba k určení výše podílů na společném majetku.
V případě vnosu ze společného jmění manželů do výhradního majetku tak určil v rozsudku 22 Cdo 1172/2022-372, zatímco v rozsudku 22 Cdo 1765/2022-417 to stanovil u opačného přesunu majetku (vnos z výhradního majetku do SJM).
Pojďme se podívat na celou problematiku a závěry Nejvyššího soudu podrobněji. Jak naznačeno výše, majetek, který byl převeden mezi jednotlivými jměními, tj. ze společného jmění do výhradního, či naopak, obvykle s postupem času roste nebo klesá na hodnotě. Vzniká tak otázka, zda se má v případě vypořádávání SJM počítat s hodnotou majetku v okamžiku jeho přesunu, nebo s jeho současnou hodnotou, tj. hodnotou během zániku manželství. Tuto situaci postihuje tzv. valorizace vnosů ze společného jmění manželů, resp. § 742 odst. 2 občanského zákoníku.
Toto ustanovení bere cenový vývoj přesunutých hodnot zcela evidentně v potaz. Přesunutá hodnota (vnos) se podle něj má ocenit na základě toho, jak se zvýšila, nebo snížila cena součásti společného jmění, do které se majetková hodnota přesunula. Podle této cenové změny se poměrně zvýší, anebo sníží cena vnosu při vypořádání SJM. Toto ustanovení má při jazykovém výkladu velmi široký záběr, což bylo patrně původním úmyslem zákonodárce.
Nejvyšší soud svými dvěma rozsudky z roku 2022, a to rozsudkem 22 Cdo 1172/2022-372 a rozsudkem 22 Cdo 1765/2022-417 zaujal k problematice zcela odlišný a pro mnohé překvapivý postoj. První rozsudek řešil otázku valorizace vnosu ze společného jmění do výlučného majetku jednoho z manželů. Uvedl však také, že jeho závěry se přiměřeně uplatní i na situaci opačného přesunu jmění, tedy z výlučného majetku do společného jmění, kdy právě tu řeší druhý zmíněný rozsudek.
Ve věci staršího rozsudku (22 Cdo 1172/2022-372) byl předmětem vnos 80 000 Kč ze společného jmění do výhradního majetku (nemovitosti manžela) a jeho případná valorizace na minimálně 600 000 Kč kvůli zhodnocení nemovitosti, do které se zainvestoval. K valorizaci podle Nejvyššího soudu nedošlo, protože pro to nebyly splněny podmínky, které daným rozsudkem stanovil. Nejvyšší soud vyložil ustanovení § 742 odst. 2 o. z. (výše citované) restriktivně (zúženě). Podle restriktivního výkladu se ustanovení uplatní u užšího okruhu případů, než jak vyplývá z jeho jazykového znění. § 742 odst. 2 se pak uplatní pouze, pokud se na tom manželé dohodnou anebo při stanovení výše podílů na společném majetku. Aplikace na všechny případy podle jazykového výkladu by podle Nejvyššího soudu odporovala smyslu a účelu ustanovení. V § 742 odst. 2 proto jde o tzv. nepravou zakrytou mezeru v právu, kterou v uvedeném smyslu jako první definoval Ústavní soud.
Důvody valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 o. z.
Podle rozsudku 22 Cdo 1172/2022-372 se tedy vnos valorizuje ve dvou případech:
- manželé se na tom dohodli;
- při stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů).
1. Manželé se na tom dohodli. Nutnost dohody manželů k valorizaci Nejvyšší soud dovodil z kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manželi. Použití společného jmění ve prospěch výhradního majetku se považuje za darování „sui generis“, protože se na vnosu manželé dohodnou a obvykle neuvažují o návratnosti takové investice. Při běžných životních zkušenostech neuvažují o návratnosti vnosu a vůbec už pak o návratnosti v nižší, nebo vyšší než vynaložené částce. To jde i ruku v ruce s legitimním očekáváním manželů. Manželé podle úvah Nejvyššího soudu legitimně očekávají, že během vypořádání SJM nebudou muset nahradit vyšší částku, než činil vnos ze SJM do jejich výlučného majetku. Na vnos se podle soudu také analogicky použije ustanovení o zápůjčce, kdy ta se vrací bez úroků, pokud se neujedná něco jiného. To se týká pouze úroků ze zápůjčky samotné; úroky z prodlení u vnosů nejsou možné. Na valorizaci nelze použít ani inflační doložku. Tou se inflace kompenzuje na základě dohody a při vypořádávání společného se navíc k inflaci nepřihlíží.
2. Při stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů). I kdyby se manželé na valorizaci nedohodli, může se valorizace zohlednit při stanovení výše podílů na společném majetku. Podíly na SJM jsou obecně dle zákona stejné, v některých případech se však i bez dohody vymezují pro jednotlivé manžely odlišně, a to z důvodu spravedlnosti. Může se tak stát například v případě, kdy jeden z manželů má podstatně vyšší příjmy než druhý a současně (samotná odlišnost příjmů nepostačí) se druhý manžel uspokojivě nepodílí alespoň na udržování hodnoty SJM. Takový stav může zavádět nespravedlnost a tím rozpor s korektivem dobrých mravů zakotveným v § 2 odst. 3 občanského zákoníku, který zní „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“
Disparita podílů má tedy za cíl předejít ve výjimečných případech veskrze formálnímu výkladu ustanovení o podílech na SJM, který by mohl vést k nespravedlivému vypořádání SJM. Valorizace pak má za účel pomoci určit výši toho kterého podílu.
V novějším rozsudku 22 Cdo 1765/2022-417 Nejvyšší soud přiměřeně uplatnil argumentaci výše zmíněného rozsudku (22 Cdo 1172/2022-372) při vypořádání vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek tvořící společné jmění manželů. Při posuzování toho, zda se valorizace podle § 742 odst. 2 o. z. v dané věci uplatní, v souladu se starším rozsudkem určil za rozhodující, zdali se na takovém postupu manželé dohodli anebo zda je valorizace potřeba k určení disparitních podílů.
Na tom základě Nejvyšší soud věc uzavřel: „V souvislosti se žalovaným navrhovanou valorizací vnosu z jeho výlučného majetku na společné jmění manželů nebylo v poměrech projednávané věci prozatím tvrzeno ani zjištěno, zda se účastníci řízení na valorizaci vnosu dohodli, případně zda by učiněný vnos z výlučného majetku žalovaného na společný majetek, který tvoří společné jmění manželů, zakládal důvody k disparitě podílů.“ Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jakkoliv tedy mohou závěry Nejvyššího soudu vyznívat zejména v kontextu s platnou právní úpravou překvapivě, dávají účastníkům řízení, resp. rozvádějícím se manželům jasný návod, že uplatněný nárok na zvýšenou hodnotu výlučných prostředků investovaných např. do společného majetku v naprosté většině situací neobstojí, a to ani tehdy, když se hodnota takto pořízeného společného majetku za dobu trvání manželství výrazně zvýšila např. vlivem situace na trhu s realitami.