Při rozpadu manželství či partnerských vztahů, v nichž se narodily děti, soudy obligatorně upravují poměry mezi dítětem a jeho rodiči do budoucna. Podle okolností toho kterého případu mohou dítě svěřit do střídavé péče (kdy je rozsah péče každého z rodičů bližší, či shodný), nebo do výlučné péče (kdy o dítě převážně pečuje pouze jeden z rodičů, zpravidla matka). Střídavá péče má před výlučnou péčí dle zákona přednost. Dává lepší předpoklady pro naplnění práv dítěte a zajišťuje rovnocenné postavení rodičů. Bývá pravidlem, že ač při výlučné péči nemá pečující rodič vyšší oprávnění, má tendenci mít pocit, že tomu tak je, a to pak ztěžuje řešení případných sporů s druhým rodičem. Střídavá péče má proto pro oba rodiče i symbolickou hodnotu.
Byť panuje v řadách odborné i laické veřejnosti shoda na tom, že je obecně v nejlepším zájmu dítěte, aby o něj pečovali oba rodiče, soudní praxe zejména nižších soudů tomuto pojetí neodpovídá a mnohdy upřednostňuje jednoho z rodičů.
K odůvodnění takového postupu pak soudy často používají více či méně přiléhavé argumenty, proč nelze v daném případě střídavou péči použít.
Proti takovému zjednodušujícímu postupu se v poslední době opětovně vymezil Ústavní soud České republiky zejména svými nálezy sp. zn.: I. ÚS 3065/21 a I. ÚS 3350/22, v nichž vysvětlil, že většina překážek, kterými se zaštitují obecné soudy při odmítání střídavé péče, neobstojí, resp. neobstojí, pokud se jimi soudy nebudou podrobně zaobírat.
Ústavní soud se v nálezu I. ÚS 3065/21 a posléze v nálezu I. ÚS 3350/22 velmi podrobně a výstižně vyjádřil k tomu, kdy výlučně mohou soudy překážky pro vyloučení střídavé péče akceptovat. Základním předpokladem je podle Ústavního soudu přesvědčivost odůvodnění úvah soudu. Soud nemůže střídavou péči vyloučit s obecným odkazem na některou z překážek střídavé péče. Naopak musí uvést, proč se v daném případě překážka vyskytuje a z jakých skutkových okolností vyplývá. Dále pak soudy musí uvést, jakými kroky se dají překážky odstranit.
Ústavní soud tudíž poměrně setrvale judikuje, že střídavá péče má přednost před výlučnou péčí nejen proto, že je v nejlepším zájmu dítěte, ale i z důvodu, že právě při této formě péče je rodičům zajištěno skutečně rovnocenné postavení. Pojďme se proto podívat na základní kritéria, která určují, zda lze střídavou péči použít.
Kritéria pro rozhodování o střídavé péči
- existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče;
- míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby;
- schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby;
- přání dítěte.
Splňují-li oba rodiče všechna kritéria podobnou měrou, jsou rodičovsky způsobilí a model střídavé péče u nich má přednost před modelem výlučné péče.
Naplnění kritérií může vyloučit jedna či více překážek střídavé péče. Pak lze hypoteticky dojít k závěru, že střídavé péče není v nejlepším zájmu dítěte a může být na místě volba jiné formy péče. Ústavní soud se podrobně zaobírá konkrétními překážkami, kterými soudy argumentují, a upřesňuje podmínky, za kterých jimi lze střídavou péči vyloučit.
Překážky střídavé péče
Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3065/21 a I. ÚS 3350/22 blíže rozvádí tyto překážky střídavé péče:
- útlý věk dítěte;
- nestabilita výchovného prostředí;
- komunikační potíže rodičů;
- nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého;
- odmítavý postoj psychologů;
- pracovní vytíženost nepečujícího rodiče či pomoc příbuzných;
- vzdálenost bydlišť rodičů;
- logistická a adaptační náročnost střídavé péče.
Jak vysvětleno shora, v odůvodnění rozhodnutí soudu nepostačí, pokud soud na jednu či více překážek vágně odkáže. Pokud žádosti o střídavou péči nevyhoví, musí to podle Ústavního soudu přesvědčivě odůvodnit, a to „včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případě rodič neuspěl. Obdobně by měl obecný soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek“.
Konkrétnost odůvodnění a uvedení nápravných kroků mají za cíl zachovat nepečujícímu rodiči možnost postupem času nastavený stav zvrátit. Vymezí-li se překážka u daného případu konkrétně, spíše se pozná, když už netrvá, a předejde se takzvanému „zakonzervování statusu quo“. Ten spočívá v nastavení výlučné péče prvním rozhodnutím a následné nemožnosti nepečujícího rodiče situaci zvrátit.
Ústavní soud podrobněji popisuje překážky střídavé péče ve svém starším nálezu I. ÚS 3065/21. Uvádí některé skutkové okolnosti, které je možné podřadit pod překážky střídavé péče. Dále na druhou stranu vymezuje některé situace, kdy se o překážku střídavé péče nejedná. Výklad Ústavního soudu v tomto ohledu není vyčerpávající a nelze jej podřadit na každý skutkový stav. Značně však podmínky aplikace překážek střídavé péče upřesňuje. Také je díky němu zřejmé, že soudy nemohou překážky střídavé péče použít na základě své libovůle, byť se tak v praxi často děje, nýbrž důsledně s ohledem na skutkové okolnosti daného případu, přičemž své úvahy musí konkrétně odůvodnit.
Nejčastější překážky střídavé péče a správný náhled na ně:
1. Útlý věk dítěte může být překážkou střídavé péče. „Útlý věk“ nemá jasně stanovené hranice, na základě kterých by bylo možné napsat, že například u dítěte věku A překážka je, zatímco u o rok staršího dítěte věku B nikoliv. Jako překážku střídavé péče je proto nízký věk dítěte potřeba posuzovat v souvislosti s dalšími skutkovými okolnostmi a s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Ústavní soud však i přesto jisté věkové hranice, i když ne přesně určené, naznačuje. Útlý věk je překážkou střídavé péče především u dítěte, které je závislé na matce z důvodu kojení. U kojence, tedy kojeného dítěte do zhruba jedenácti měsíců věku, tedy překážka jistě je. U starších dětí, například ve věku tří let, je střídavá péče praktikovatelná s vhodně upravenými intervaly střídání. Zcela jasně Ústavní soud vymezil, kdy už se o útlý věk nejedná. Je tomu tak u pětiletého dítěte, u kterého nelze s odkazem na útlý věk střídavou péči vyloučit. Na základě uvedených závěrů Ústavního soudu lze dovodit, že u kojeného dítěte bez dalšího není střídavá péče možná, zatímco u ostatních dětí do čtyř let věku záleží na konkrétní úpravě styku dítěte s rodiči a především na nejlepším zájmu dítěte.
2. Nestabilita výchovného prostředí, respektive možnost špatné adaptace na změny. Pokud dítě před tím, než soud péči rodičů o něj upraví, žilo převážně v domácnosti jednoho z rodičů a je na toto prostředí zvyklé, může to být důvodem pro vyloučení střídavé péče. Nemůže to nicméně být argumentem samo o sobě, neboť by se tím logicky vzato střídavá péče vyloučila napořád. S postupem času si totiž dítě na výchovné prostředí stále více zvyká, v důsledku čehož se pro něj případná změna stává těžší a případná špatná adaptace se posiluje. Pokud by ty tedy špatná adaptace byla samostatným argumentem, ke změně by nemuselo dojít nikdy a varianta střídavé péče by se fakticky vyloučila. Ústavní soud k tomu ve shora citovaných nálezech trefně uzavírá: „Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.“
3. Komunikační potíže rodičů. Podle Ústavního soudu komunikační potíže rodičů bez dalšího nevedou k vyloučení střídavé péče. Společné řešení záležitostí dítěte a s tím spojená nutnost komunikace je totiž obecnou povinností rodičů, a proto jak v případě střídavé péče, tak péče výlučné, nelze komunikaci mezi rodiči vyloučit. Slovy Ústavního soudu: „Obecně není u vyžadovaného obsahu a kvality komunikace rodičů mezi modely výlučné a střídavé péče velký teoretický ani praktický rozdíl.“ U modelu výlučné péče nepečujícímu rodiči „stále přísluší rodičovská odpovědnost (pokud ji není zbaven) a na pro dítě významných otázkách se musí shodnout oba rodiče (…). Mezi taková rozhodnutí patří mj. volba školského zařízení, způsoby léčby nezletilého a také výběr jeho praktického lékaře (…). Z logiky věci tedy u těchto rozhodnutí model péče nemá na nutnost shody rodičů fakticky žádný vliv“ a „absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči“.
4. Nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého tvoří nedílnou součást posuzování druhého kritéria v rámci rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče, tj. míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby. „Rodič nemá odmítat výchovné působení druhého rodiče, nemá být proti němu a priori negativně zaměřený či zpochybňovat bez závažných důvodů jeho péči.“ Takovýto nedostatečný respekt k rodičovské roli druhého rodiče by totiž mohl mít pro dítě závažné důsledky.
5. Odmítavý postoj psychologů může sloužit jako argument pro vyloučení střídavé péče jen tehdy, pokud není zkreslený a je v souladu se zjištěnými skutečnostmi. Ve věci nálezu I. ÚS 3350/22 otec nebyl přizván k působení psycholožky a odvolací soud tuto psycholožku nevyslechl, a tedy ani nekonfrontoval s námitkami otce. Podle odborného názoru psycholožky měl nezletilý pobytem u otce trpět a být traumatizován. To odporovalo vyjádření opatrovníka, podle kterého problém vyplýval především z komunikace rodičů i záznamu pohovoru s nezletilým. Mimo jiné kvůli tomuto rozporu se zjištěnými skutečnostmi odmítavý postoj psycholožky jako argument obecných soudů nebyl dostatečně silný.
6. Pracovní vytíženost nepečujícího rodiče se týká výjimečných případů, kdy nepečující rodič kvůli zaměstnání nemůže o dítě pečovat po delší dobu. Jde například o zaměstnání vojáka na zahraniční misi či řidiče kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí. Standardní pracovní poměr podle zákoníku práce se mezi tyto případy neřadí, a to ani jde-li o náročná zaměstnání (například lékaře).
V souvislosti s pracovní vytížeností nepečujícího rodiče se Ústavní soud zabýval i argumentem odvolacího soudu, který v neprospěch střídavé péče použil možnost, že by se v jejím případě na péči o dítě podíleli osoby blízké rodiči (pomoc příbuzných). Toto Ústavní soud vyhodnotil opačně, tedy spíše ve prospěch střídavé péče. Protože zejména půjde-li o osoby příbuzné rodiči (tím pádem o osoby blízké i dítěti), může být jejich zapojení do péče pro dítě prospěšné.
7. Vzdáleností bydlišť rodičů se Ústavní soud podrobněji zabývá v nálezu III. ÚS 149/20. Vztahuje se na situaci, kdy mezi dítětem a jeho rodičem, případně také školským či jiným zařízením, které dítě navštěvuje, je větší vzdálenost. Vzniká tak potřeba zkoumat, jaký dopad mohou mít přesuny na fyzický a psychický stav dítěte. Určující jsou právě tyto dopady a ne určitá hraniční vzdálenost, protože stejná vzdálenost může mít v různých případech odlišný dopad na dítě. Při posuzování těchto dopadů má dále vliv, jak často by k přesunům dítěte mělo docházet. Například půjde-li o „velmi velkou vzdálenost“ 600 km s přesunem malého dítěte každý týden, rozhodující roli nebude mít ona vzdálenost samotná, ale dopad přesunu na fyzický a psychický stav dítěte a zda mohou rodiče tuto vzdálenost překonávat ve stanoveném intervalu.
8. Logistická a adaptační náročnost střídavé péče spočívá v častém stěhování dítěte mezi rodiči, kdy může dítě nadměrně zatěžovat a tím být v rozporu se jeho nejlepším zájmem. Liší se případ od případu a u obou modelů péče může být frekvence změn pobytu dítěte různá. To, že tento problém může zavádět jak střídavá péče, tak výlučná péče, ještě zesiluje nepřezkoumatelnost, kterou obecné použití tohoto argumentu zavádí. Střídavá péče totiž může být v tomto ohledu příznivější. Například je logisticky a adaptačně méně náročná tehdy, zahrnuje-li dva přesuny za čtrnáct dní, zatímco model výlučné péče čtyři přesuny za čtrnáct dní.
Závěrem lze tedy konstatovat, že z recentní rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že práva dítěte i rodičů lépe naplňuje model střídavé péče a obecné soudy by o něj proto měly přednostně usilovat. Z toho důvodu soud při vyloučení modelu střídavé péče musí uvést relevantní argumenty, jak se s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případě rodič s žádostí o střídavou péči neuspěl. Aby rovnocenné postavení pro nepečujícího rodiče soud nevyloučil napořád, musí navíc uvést, jakými kroky se dají překážky odstranit.