Výživné lze obecně definovat jako povinnost k zabezpečení a úhradě potřeb mezi osobami, mezi nimiž panuje určitý příbuzenský vztah, především rodinný. Plyne automaticky ze zákona, a byť se vztahuje i na vyživovací povinnost mezi manželi, rozvedenými manželi, nebo např. mezi předky a potomky, v tomto článku se budeme blíže zabývat specifiky výživného mezi rodiči a dětmi a dále okolnostmi, které mají na výši výživného zásadní vliv.
Pakliže se při rozvodu nebudete schopni s partnerem na výši vyživovací povinnosti vůči společným dětem domluvit, může Vám být výživné vyměřeno soudem. Život není černobílý a v případě výživného to platí o to více. Při stanovení vyživovací povinnosti neexistuje žádná pevně daná tabulka ani návod, z nichž by konkrétní výše výživného jednoduše vzešla. Je potřeba přihlédnout k mnoha aspektům a tyto při určení výše výživného adekvátně zohlednit. Ty nejpodstatnější si v rámci tohoto článku přiblížíme.
Od kdy do kdy?
Předně je potřeba uvést, že vyživovací povinnost vzniká rodičům narozením dítěte. Není však nijak pevně stanoveno, do jakého věku dítěte vyživovací povinnost trvá. Obecně platí, že trvá do okamžiku, kdy je dítě schopné se samo živit. Tento okamžik tak nemusí nastat dosažením zletilosti dítěte, ale váže se až k jeho faktické schopnosti si vydělávat a samostatně se uživit. U nezletilých dětí je zákonem vyživovací povinnost přiznána i za situace, kdy má nezletilý vlastní majetek. Pokud z tohoto majetku však nezletilému neplynou takové příjmy, které by v plném rozsahu postačovaly na úhradu potřeb nezletilého, pak vyživovací povinnost rodičů trvá i nadále.
Jak tedy zjistit konkrétní výši výživného?
Při zjišťování konkrétní výše výživného zákon hovoří o tom, že je potřeba zkoumat „celkové schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinné osoby.“ Uvedené sousloví je nutné chápat tak, že pro stanovení vyživovací povinnosti není klíčový jen výdělek povinné osoby, ale její celková majetková situace.
Je proto nutno zkoumat především, nikoli však výlučně, níže uvedené okolnosti:
- podíl rodiče na osobní péči o dítě;
- čisté příjmy rodičů ze zaměstnání, podnikání, sociálních dávek apod.;
- celková životní úroveň rodičů (finanční prostředky, nemovitosti, auta…);
- ekonomická situace nového partnera rodiče, jestliže spolu společně hospodaří;
- další vyživovací povinnosti rodičů;
- nutné měsíční výdaje rodičů spojené např. se zdravotní péčí, bydlením apod.
- další platby rodiče na výdajích dítěte (mimořádné výdaje, spoření, platby za kroužky apod.);
- doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti ČR.
Výše výživného musí primárně reflektovat nastavenou péči o dítě a event. i rozsah styku. V případě stanovení společné péče se výživné standardně nestanovuje, neboť je zde předpoklad konsenzu rodičů i na hrazení nákladů vůči společnému dítěti (dětem). Je-li majetková situace rodičů srovnatelná, je možné, že v případě střídavé péče nehradí výživné žádný rodič. Neplatí to nicméně vždy. Pokud příjem jednoho rodiče výrazně převyšuje příjmy druhého, pak soud tuto skutečnost při výměře výživného zohlední. V situaci, kdy je dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, se výživné druhému z rodičů běžně stanovuje, a to s přihlédnutím ke spoustě dalším skutečnostem (rozsah styku, zvýšené náklady jednoho z rodičů, zvýšená péče a výchova jedním z rodičů atd.).
Klíčovým hlediskem jsou dále i reálné schopnosti povinného ve vztahu k dosaženému příjmu. Nezáleží na tom, kolik povinný (formálně) vydělává, ale kolik díky svému vzdělání a situaci na trhu práce event. může vydělat. To samé platí i v případě nového partnera jednoho či obou rodičů, s nimiž je sdílena společná hospodařící domácnost. Nelze opomenout ani již existující vyživovací povinnosti rodiče vůči dalším dětem, ať už z aktuálního či předchozího vztahu. Vedle příjmů hrají roli též veškeré výdaje povinné osoby, od těch mandatorních (např. měsíční zálohy na služby a další výdaje spojené s bydlením) po ty mimořádné (spojené např. se zdravotním stavem).
Doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti ČR mají soudy k dispozici od roku 2010 a jejím smyslem je sjednocení soudní praxe a nastavení nějakého přibližného rámce, ze kterého by měly soudy vycházet. Určujícím kritériem je příjem povinné osoby, věk dítěte a i počet vyživovaných dětí, k nimž má být vyživovací povinnost vyměřena. Neslouží však výlučně pro soudy, ale i sami rodiče si mohou díky mnoha kalkulačkám, jež jsou na internetu volně přístupné, zjistit přibližnou výši výživného. Takto zjištěná výše pak může představovat určitý odrazový můstek pro vyjednávání s druhým rodičem o případné mimosoudní dohodě.
Závěr
Rodiče by při úpravě poměrů ke svým dětem a stanovení vyživovací povinnosti měli mít neustále na paměti, že soud v případě autoritativního rozhodnutí zohledňuje širokou škálu relevantních skutečností, ze kterých v konečném důsledku velice zřídka vzejde konsenzus přijatelný pro obě strany, resp. pro oba rodiče. Při řešení těchto životně náročných situací přirozeně nastupují emoce namísto rozumu a vytrácí se zřetel na nejlepší zájmy dětí. Rodiče by se tak vždy měli v maximální možné míře snažit dospět k mimosoudní dohodě, kterou mají ve své moci ovlivnit, což se o soudním rozhodnutí říci nedá.